Připravuji pro tebe další krok…
Ranní zahlcení, neustálé „ještě“ a pocit, že nikdy nejsme dost dobří. Syndrom moderního člověka pojmenovává tlak, který nás drží v křeččím kolečku. Cesta ven není přestat pracovat, ale změnit přístup k sobě i k obyčejnému životu.
Součást sérieSyndrom moderního člověkaPřehrát epizodu
Ráno se podíváme na to, co nás čeká, a už cítíme zavalení. Další úkoly, další nároky, další den, který je potřeba odpracovat. Prostor pro radost jako by měl přijít až potom – jenže pořád přibývá něco, co je ještě nutné zvládnout.
Syndrom moderního člověka je pracovní koncept psychologa a terapeuta Marka Hladíka. Pojmenovává šest propojených vzorců: neustálý tlak, obtížné nastavování hranic, život zaměřený na přežití, odpojení od sebe, sebekritiku a hluboký pocit vlastní nedostatečnosti.
V této audiosérii spolu s učitelem meditace Vítem Libovickým postupně prochází jednotlivá témata a sdílí, kudy podle nich vede cesta ven. Jaká témata to jsou?
Uvnitř běží motor, který nás žene dál. Je těžké se uvolnit, protože pozornost už míří k tomu, co bychom ještě měli udělat, zlepšit nebo stihnout. Ani po dokončení jedné věci nemusí přijít klid. Na její místo rovnou nastoupí další požadavek.
Hranice přitom nejsou jen otázkou toho, co dovolíme druhým. Potřebujeme je také vůči sobě: kolik toho dnes ještě uděláme a kde už přestaneme přidávat. Právě tady se ozývá známé „ještě“ – ještě trochu víc, ještě jeden úkol.
Pokud pořád musíme být někde dál, nezbývá nám prostor být tam, kde právě jsme. Spěch a napětí se pak stávají běžným způsobem života, ne výjimkou v náročném období.
Z jedné činnosti přecházíme do druhé a seznam požadavků nemá konec. Život se postupně mění v něco, co je potřeba zvládnout a vydržet, místo abychom si ho mohli také užít. Jsme jako křeček v kolečku: běžíme, ale další otočka nás zase vrací ke stejnému úsilí.
Tlak není jen uvnitř nás. Potřebujeme zaplatit účty a uživit se, svět kolem nás vybízí k dalšímu výkonu. Snadno pak vzniká dojem, že takhle to prostě musí být a žádné východisko neexistuje.
K tomu patří i zkušenost našich předků, kteří skutečně museli bojovat o přežití a na pocity jim mnoho prostoru nezbývalo. My už prostor mít můžeme, přesto dál fungujeme, jako by šlo především o to všechno odmakat.
Když pořád směřujeme k dalšímu cíli, žijeme hlavně v hlavě. Sledujeme, kam se potřebujeme dostat, a přehlížíme, co se právě děje v těle, v emocích a v našich pocitech.
Cíl slibuje, že tam bude štěstí a bezpečí. Kvůli tomuto příslibu ignorujeme, že jsme teď nešťastní a sedření. To, jak nám skutečně je, ustupuje tomu, co ještě potřebujeme dosáhnout.
Návrat k sobě začíná tím, že svým pocitům, potřebám a tělu znovu věnujeme pozornost. Nejsou něčím, co musí počkat, než bude všechno hotové. Právě jejich přehlížení je součástí koloběhu, ve kterém se sami sobě vzdalujeme.
Vnější nároky často doprovází nelaskavý vztah k sobě. Když se něco nepovede, místo podpory přichází sebekritika a bičování. Při srovnávání s ostatními pak snadno dojdeme k závěru, že nejsme dost dobří.
Vztah k sobě je jádrem naší psychiky a prostupuje i tím, jak pracujeme, odpočíváme a nastavujeme hranice. Pokud jsme sami sobě dalším zdrojem tlaku, nároky nekončí ani ve chvíli, kdy je po nás nikdo jiný nechce.
Dokázat se ocenit i za maličkosti může přinést nečekaně velkou změnu. Laskavost k sobě znamená učit se být vlastním přítelem a oporou, ne jen tím, kdo kontroluje nedostatky.
Hladík pojmenovává přesvědčení v pozadí těchto vzorců slovy „nejsem dost“. Z něj vyrůstá snaha udělat víc, zlepšit se, změnit se a vybudovat takovou podobu života, ve které konečně získáme pocit vlastní hodnoty.
Jenže právě tady se křeččí kolečko roztáčí znovu. Po dosažení cíle může na chvíli přijít úleva. Na okamžik je všechno dobré, ale další den začíná honba znovu od nuly.
Víra, že další výkon trvale vyřeší pocit nedostatečnosti, je iluze. Dokud zůstává stejné vnitřní přesvědčení, mění se cíle, ale ne způsob, jakým se k sobě vztahujeme. Proto cesta ke změně vede přes vnitřní práci, ne jen přes další splněný úkol.
Představa odpočinku může okamžitě vyvolat opačný extrém: celý den ležet na gauči a nic nedělat. Mezi neustálým výkonem a úplnou nečinností ale existuje prostor pro obyčejný život, ve kterém pracujeme a zároveň se můžeme nadechnout, mít čas pro sebe a zažívat radost.
Nemusíme přestat pracovat. Můžeme dělat podobné věci s jiným vnitřním nastavením. Změna spočívá ve způsobu, jak se díváme na svět, na sebe a na své návyky. Stejné činnosti pak mohou přinášet jiný prožitek.
Není potřeba stát se mnichem, meditovat šest hodin denně ani si přidat deset dalších praxí. První prostor pro změnu vzniká už tím, že si dovolíme z kolečka alespoň na chvíli vystoupit: odpočívat, dělat něco pro zábavu a nenechávat vlastní život jen na dobu, až bude všechno hotové.