Připravuji pro tebe další krok…
Klid odkládáme na chvíli, až bude všechno hotové. Jenže seznam úkolů nekončí a uvolnění někdy spouští další tlak. První díl série Syndrom moderního člověka přináší dva postupy, kterými můžeme do dne vracet odpočinek a úlevu.
Součást sérieSyndrom moderního člověkaPřehrát epizodu
Posadíme se, máme chvíli volno, a přesto nás něco nutí zpátky do práce. Tělo je napjaté, v hlavě se ozývá, co všechno ještě není hotové, a nám se nejde uvolnit.
Umění relaxace není jen otázkou volného času. Potřebujeme svůj nervový systém a svoji mysl také učit, že zastavit se je bezpečné – a nemusíme začínat velkými kroky.
Tlak na výkon slibuje jednoduché řešení: zrychlit, zabrat a odškrtat celý seznam. Potom má prý přijít prostor pro vydechnutí a pro náš život. Jenže po jednom splněném cíli obvykle následuje další a odpočinek zůstává někde za obzorem.
V rozhovoru je tento stav vysvětlený s pomocí dvou větví nervové soustavy: sympatikus souvisí s aktivací a mobilizací energie, parasympatikus s uvolněním a regenerací. Aktivaci potřebujeme, abychom zvládali nároky. Potřebujeme z ní ale také umět vystoupit, ne v ní zůstávat od rána do večera.
Ani poměr 95% aktivace a 5% relaxace ještě není rovnováha, jak si mnozí myslí. Potřeba odpočinku, zábavy a lehkosti není chyba v továrním nastavení člověka, kterou vyřeší příští model.
Rozumově můžeme dávno vědět, že bychom měli odpočívat. Když se ale začneme uvolňovat, někde v půli cesty se ozve poplach: ještě není hotovo, musíš pokračovat, nejsi dost dobrý. Místo hlubšího oddechnutí se vracíme do akce.
Tato neschopnost uvolnit se často vzniká už v naší minulosti, kdy to pro nás nebylo bezpečné. Možná jsme vyrůstali v prostředí, kde jsme museli brzy převzít zodpovědnost nebo kde chyběl někdo, o koho se opřít a s kým zregulovat svůj nervový systém. Když se pokusíme zastavit, mohou se navíc ozvat i hlubší pocity a zranění, kterým se nepřetržitou činností vyhýbáme.
Potřebujeme proto nejen čas na odpočinek, ale také pocit bezpečí, bez kterého hlubší odpočinek není možný. Ten můžeme postupně prohlubovat tělesně: krátkou zkušeností opory, povolením a kontaktu se sebou. Seznamujeme se s tím po kapkách. Místo dlouhé meditace můžeme začít několika nádechy a výdechy nebo chvílí ležením na tvrdé podložce.
Prvním cvičením zmíněným v rozhovoru je úlevný dech. Pracuje s rytmem čtyři šest, nejde ale o přesné počítání. Hlavní je pozvolný nádech, delší uvolněný výdech a příjemný kontakt s tělem.
Nadechneme se nosem do celého trupu, celistvě a pozvolna, přibližně na čtyři doby.
Vydechneme pusou. Výdech necháme delší, uvolněný, alespoň na šest dob, klidně i déle.
Během dýchání si užíváme, že teď můžeme jen dýchat. Místo kontroly správnosti se ladíme na prožitek úlevy a pohody.
Po několika cyklech často napětí o něco klesne. Není potřeba dostat se ze sedmičky či osmičky na pomyslné škále stresu rovnou na nulu. I malý posun stojí za povšimnutí: můžeme ho ocenit a vychutnat si, že je nám trochu lépe.
Máme-li prostor, pokračujeme. Jinak se k pěti nebo šesti nádechům a výdechům můžeme vrátit později během dne. Dech nemusí sloužit jen jako záchrana ve stresu; může z něj být příjemné cvičení třeba hned ráno před vstáním z postele. Důležitá je opakovaná zkušenost uvolnění.
Marek v rozhovoru představuje práci s oporou země. Krátkou variantu můžeme zkusit při čekání na tramvaj, autobus nebo na zelenou. Stojíme a přeneseme pozornost k chodidlům: vnímáme jejich kontakt se zemí a fakt, že se o ni můžeme opřít.
V napětí jsme často tak trochu nadzvednutí. Ramena stoupají, horní část těla je zaťatá a spolu s kontrolou všech povinností držíme i sami sebe v tenzi. Teď můžeme vnímat chodidla, nohy a spodní polovinu těla a nechat váhu klesnout.
Opora dole dává prostor k povolení nahoře – v hrudníku, ramenou a šíji. Můžeme si představit, že napětí stéká do země.
Delší variantou je lehnout si na zem, například na jógovou podložku. Podle Marka Hladíka je to funkčnější než třeba měkká matrace: pevnější povrch nabízí jasnější vjem opory. Můžeme ho využít po náročném dni nebo při večerním uvolňování.
Vnímáme zem pod sebou a dovolujeme tělu pustit váhu. Připomeneme si: „Nemusím teď nic držet.“ Můžeme se opřít a nechat nahromaděné napětí odtékat.
Marek sdílí, jak mu tato jednoduchá technika pomáhá v náročných, unavených dnech. I když je úplně vyšťavený, po půlhodině na zemi přichází příval svěžesti a chuť pustit se do věci, která mu předtím připadala těžká. Dostavuje se energie, která nevzniká dalším tlačením na sebe.
V cyklu naplňování potřeb a cílů má místo také „nulový bod“: chvíle, kdy nic neplníme, spojíme se se sebou, odložíme napětí a obnovíme síly. Když tuto fázi přeskakujeme, přecházíme z jednoho cíle rovnou do dalšího. Chybí nejen regenerace, ale i čas prožít naplnění z toho, čeho jsme dosáhli.
Pro tento prostor se někdy používá pojem plodná prázdnota. Může v ní být radost, lehkost a vychutnání toho, co už je hotové. Mohou se vynořit nové nápady a energie k dalšímu kroku. Její podstatou je vědomí, že všechno nemusíme neustále tlačit kupředu; můžeme dát prostor přirozenému střídání akce a odpočinku, stejně jako se střídá zima a léto.